kondolence

Maminko! Už nikdy tak nemohu nikoho oslovit, co všechno je řečeno v tom jediném slově. Neměla bych truchlit sama pro sebe, co už nebudu mít, ale pro to, co nebude mít ona.
Už žádný západ slunce, žádná ranní káva, žádný zpěv ptáků, žádná krásná slova. Pro ni budu dál žít, aby věděla, že to, co mi celý život dávala zůročím. Aby věděla, že budu dobrým člověkem.
Jako dítě jsem se jí tak moc nechtěla podobat. Co bych teď dala za to, kdyby ve mně někdo její podobu viděl.

Života jiskra v dáli teď uhasíná, však její teplé světlo nám v myslích a srdcích bude tepat a doutnat dál a jednou, byť byl by to sebemenší plamínek, rozžehne se a teplem svým nás opět zahřeje.

Ať je ti zem lehká,
tvé publikum miluje tvé verše,
stále ještě ti tleská,
kdybys byl ještě mezi námi,
tvé básně by byly stále žehnány,
škoda, že už nikdy nesložíš nová dílka,
snad dobře ti je v roli andílka.

Vydal ses cestou,
jíž chodí každý sám,
jen dveře vzpomínek
jsi nechal dokořán.
Dík za to,
čím jsi nám v životě byl,
za každý den,
jenž jsi pro nás žil.

Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je,
to umírání...

Jediné srdce na světě jsme měli,
jež dovedlo nás milovat.
Kdybychom láskou budit je chtěli,
neozve se nám vícekrát.
Utichlo, zmlklo, šlo už spát...

V náručí Boží, odkud jsme vyšli,
večer se všichni sejdeme zas,
kdo by se děsil, kdo by se třás!
Z Oteckých paží, z Otcova domu,
byli jsme na mžik posláni na svět,
kdo by se obával vrátit se zpět.

Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.
Co těžké je, co zlé je, to umírání je.

Nikdo nám neřekne, nikdo nám nepoví,
čím byla maminka každému z nás.
Nikdo ji nevrátí, nikdo ji nevzbudí,
nikdy již nezazní nám její hlas.